Dlouho jsem nad tímto tématem přemýšlela. Co že to ten respekt je? A je to jednostranná záležitost nebo se to týká obou? Nebo respekt v koňolidském slovníku znamená „uděláš, co já chci, kdy chci a tohle zase naopak dělat nesmíš“. Co to znamená: „nerespektuje tě, zapracuj na respektu?“
Já cítím, a nevím, jestli to tam opravdu je, v každé takové radě trochu monarchii. Takové točení se okolo mé vlastní osoby, kdy tříleté dítě tvrdí „já chci!“. Ale přece nejsou všichni od koní děti nebo narcisti, co si potřebují dokázat nadvládu nad koněm, že jo. Připomíná mi to i rodiče, který říká „…protože jsem to tak řekla!“ Cítíte to tam taky? Je to o respektu nebo o něčem jiném? (něco málo k respektu zde: https://psychologie.cz/zaslouzite-si-respekt/)
Obhajujeme se tím, že je důležité, aby si půltunové miminko neskákalo, jak chce. Naše i jeho bezpečí je přece důležité. Takže musí poslouchat, protože my víme, co je pro něj i pro nás dobré. Ale opravdu to víme? A opravdu každý projev neochoty musí být po zásluze potrestán/opraven (cokoliv)?
Přiznám se, že může být těžké rozeznat, co která neochota znamená. Především ve chvíli, kdy do výcviku vstupují moje pohnutky (emoce, zkušenosti…). Souhlasím však s tím, že bezpečnost je nade vší pochybnost to, co by mělo figurovat na předních příčkách.
Soustředím se tedy na to, co mě je příjemné a co potřebuju, aby se dělo (a proč) – a co je pro moje bezpečí alfa a omega. Následně nastavuji pravidla pro pobyt v mé přítomnosti (mám určité hranice, co je přípustné a co není). Poté je konfrontuju s potřebami zvířete a hledám, kde to bude fungovat a jakým způsobem.
Když nastavujeme hranice, kromě vlastního zabezpečení, dodáváme celému procesu (koni, sobě…) jistotu. Pravidla, hranice a transparentnost (a vyzpytatelnost) našeho jednání je to, o co se ve vztahu mohou opřít. Nejde se však za tohle všechno schovat a být hrubý, anebo být ustrašený. Umět pracovat s „já a ty“ ve vztahu, s našimi potřebami a jejich naplňováním, je nesmírně důležité. I takto pak může vypadat vzájemný respekt.