Moje láska ke koním mě provází od dětství a psychologie mě začala fascinovat na střední škole, kde jsem viděla, jak lidé kolem mě bojují se svými psychickými problémy. Tento zážitek mě motivoval ke studiu psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Během studia jsem se zapojila do vedoucích rolí na jezdeckých táborech a spolupracovala na kurzech pro firmy. Zážitková pedagogika mě zaujala natolik, že jsem absolvovala pedagogické minimum a využila tyto dovednosti v praxi ve školství.
Před státnicemi jsem začala pracovat jako školní psycholog, později jsem se věnovala ve státní sféře psychodiagnostice a krizové intervenci.
V roce 2014 jsem spoluvytvořila Středisko výchovné péče a po rodičovské dovolené jsem zahájila soukromou praxi.
Souběžně s psychologií jsem vystudovala VOŠ Obnova a rozvoj venkova. Zároveň jsem se začala zajímat o zooterapii absolvováním praxe v hiporehabilitačním středisku Epona, kde jsem pracovala nejprve jako vodič koní a asistent při hipoterapii, později jsem se stala terapeutem s vlastní klientelou. Zde jsem také složila ZZVJ.
Na FF a PedF MUNI jsem vyučovala předměty zaměřené tímto směrem a vedla časopis HIPOrehabilitace.
V rámci vlastní praxe jsem se dále vzdělávala se svým prvním koněm Achnatonem v přirozené komunikaci (Václav Bořánek, Honza Bláha, Zuzka Prokopová) a dále ve výcviku s pozitivní motivací u psů i koní (Jana Lohrová, Veronika „Venya“, František Šusta, Marie Klůsová a Tereza Ratajová). V neposlední řadě nakoukávám pod pokličku akademického ježdění a biomechaniky pohybu koně (Kristina Koudelová).
Nedílnou součástí je i četba, a to i zahraniční literatury.
S manželem vychovávám dvě děti a staráme se o hospodářství. Ráda pracuji s koňmi a našimi psy, s nimi se čerstvě pouštím do noseworku (vyhledávání podle pachu) a věnuji se zvelebování zahrady v permakulturním duchu.
Ve volném čase pořádám různá setkání při SDH, a zdokonaluji se v ručních pracích, které jsem se naučila v dětství: vyšívám, háčkuji nebo pletu košíky z pedigu a do budoucna se plánuji vrátit ke keramice, malování a larpu.
Mým cílem a posláním je budování partnerství mezi koněm a jeho majitelem. Kůň velmi citlivě vnímá naše pocity a jeho chování může být často odrazem toho, co se děje uvnitř nás.
Naše chování a vnitřní nastavení ovlivňuje to, jak se k práci s koněm postavíme. Zároveň ale se svými vnitřními „bubáky“ do tohoto vztahu vstupuje i kůň.
Můžeme společně odkrývat a zpracovávat tyto hluboké vazby a překonávat překážky, které brání ve vzájemném porozumění.
Ke zvířatům, speciálně koním, tíhnu od útlého věku. Jezdecký sport mě formoval, konkrétně parkurové skákání. A to třeba tím, že se mi nelíbilo, jak se ve sportu ke koním lidé chovají – často jako k sportovnímu náčiní, byť si to valná většina jezdců asi ani neuvědomovala.
Všechny dovednosti jsem spojila v jednu na vysoké škole a jako jedna z mála (k roku 2024 vím o jedné další kolegyni) jsem začala pracovat terapeuticky s konceptem páru „klient a jeho kůň“.
V roce 2009 jsem si pořídila svého prvního koně, plnokrevného Achnatona. Díky němu jsem se setkala s mnoha odborníky a postupně se začala zajímat o různé aspekty péče o koně, včetně výživy a úpravy kopyt. V mé stáji najdete nyní tři zvířecí terapeuty – Achnatona, Luffy a Šarlotu.
Společně s nimi se můžete u nás setkat ještě s malým pejskem Dračicí a velkou fenou Bellou a když bude příznivé období, tak i s kočkami: Rozárkou a Paní kočkou.
Canisterapie se mi „tak nějak stala“. Psi byli součástí rodiny odnepaměti a tak nebylo divu, že se mnou jezevčík na „lepším podvozku“ absolvoval i přednášky na VŠ (nejchytřejší pes, co do vzdělání). Tahle psí slečna mi pomáhala i několikrát v práci s dětmi. Dráček převzala štafetu a nastoupila se mnou do Střediska výchovné péče, kde jsme zjistili, že větší a chlupatější pes bude výhodou spíš.
Od roku 2020 jsme majiteli České chodské feny Belly, která se mnou chodí do SVP, na procházky s klienty a spolu s Dráčkem navštěvují Alzheimer Home a Domov pro seniory.
